Jací jsou? - Albánci

Albánci se řadí k nejpohostinnějším národům v Evropě. Zvyk velí, že hosté jsou pod ochranou hostitele, od něhož se očekává, že se bude k hostům chovat královsky a ochrání je za všech okolností. To platí, i kdyby šlo o zapřisáhlé nepřátele. Přes jejich temperament v Albánii uvidíte na ulici opilce jen vzácně. Umějí si důkladně a z celého srdce užívat, aniž by někdy byli neurvalí nebo ztratili sebeúctu.

Rodina je první a poslední důvod existence každého Albánce. Pojem rodina zahrnuje nejen nejbližší, ale také celé vzdálenější příbuzenstvo. Jsou také nesmírně hrdí na svůj domov. Interiéru domu je věnována velká pozornost, zatímco exteriér je takřka ignorován. Výsledný chaos je asi to první, čeho si návštěvníci Albánie všimnou. Cestovat po Albánii není snadné. Železniční tratě mají jednu kolej, po které čas od času projíždějí vlaky. Nejsou rychlé: kluci s nimi rádi závodí – a vyhrávají – a pastevci mají čas odehnat své ovce z trati, když vlak uvidí přijíždět. Minibusy nejezdí podle jízdního řádu, odjíždějí, když jsou plné. Po albánsku "plné" znamená, když je využitý každý volný prostor, včetně míst na stání, a když si myslíte, že se do vozidla už nikdo další nevejde, vmáčknou se tam ještě čtyři další cestující se svými zavazadly.

Evropané ze severu jsou zvyklí pracovat a volno si musejí zdůvodnit. U Albánců je to naopak – je nutné si odůvodnit práci. Pohodlnou alternativou je sedět hodiny v kavárně nad jednou kávou a živě konverzovat nebo prostě. . . sedět. V Albánii je sedět a nic nedělat přirozená volba zapříčiněná nedostatkem jiných možností. Pokud mají albánští řidiči na něco talent, je to schopnost pít kávu, kouřit cigaretu, volat z mobilu, povídat si s člověkem vedle sebe, gestikulovat, mačkat klakson, psát SMS a ještě mít dost rukou na řízení.